Skautská výchova a program
Podcast Skautského světa: Jak spolu ve skautingu mluvit, abychom se domluvili?
Nad ústředním tématem tohoto čísla spolu na půdě Skautského institutu s Romanem Šantorou – Bobem diskutovali sociolog, skaut a ředitel analytického ústavu STEM Martin Buchtík a ředitel Skautského institutu a sociolog Miloš Říha – Šípek.Začnu otázkou, která je pro mě už delší dobu zajímavá. Skauting za posledních dvacet let nezažil žádný viditelný rozkol, ten snad největší střet proběhl nad barvami šátků. Patnáct let předtím přitom bylo plné rozkolů, problémů, odchodů do jiných organizací. Co to o současné organizaci říká?M. Buchtík: Podle mě to o ní říká, že se stabilizovala. Z druhé strany to může ukazovat, že ty základní otázky už byly vyřešeny a dnes více řešíme ty subtilnější. Může to být i tím, že střediska a oddíly jsou dnes více zahleděné dovnitř, samy do sebe.Šípek: Fascinuje mě, jak si naše organizace i při velké heterogenitě zachovává velkou pospolitost. V různých aspektech je i dost chytrá. Tím, jak byla vystavena tlaku a žila v poloilegalitě, si hodně navykla, že i její základní jednotky jsou velmi autonomní. Celoorganizačními tématy se tu dnes nezabývají vysoké počty lidí. Množství těch, mezi kterými by mohlo docházet k hádkám, proto není tak velké. To, že spolu organizace dost toká, může být v lecčems i problém. Určitě je tu prostor pro větší intelektuální dialog, kam organizaci směřovat.M. Buchtík: Zároveň je to organizace, která je stále schopná dialog vést a to, na čem se dohodne, pak skutečně udělat. To je u společenství postaveném na dobrovolnické práci docela unikátní.Šípek: Přemýšlím i nad tím, jak může být ve skautingu složité stavit se do konfliktní role. Síla brandu Junáka je obrovská. V devadesátých letech se mnohem více bojovalo o to, kdo ten brand uchopí a zasadí ho do společenského kontextu. To je již do velké míry vyřešené. Být dnes v takto úspěšném Junáku silnou opozicí, je o dost těžší. Tenze, které vedou ke štěpení, se zároveň podle mě dějí spíš ve špatných časech. V době kontinuity vznikají méně. Je jednodušší hlásit se k celku, který je v klidu a pohodě.(Foto: David Růžička)Rád bych se zastavil u generace, která v devadesátých letech začínala se skautingem ve věku patnácti, šestnácti let a dnes je jim kolem padesáti. Od spousty svých vrstevníků slýchám věty, kterým pracovně říkám „tenhle skauting není pro starý“. Mají pocit, že skauting je dnes jiný a že už to není ten jejich skauting. Na spoustě míst republiky přitom skauting na téhle generaci stále stojí. Se současnou mladou generací se jim leckdy těžko hledá společná řeč. Jak v takové situaci hledat společný jazyk? Martinovy výzkumy podobně mluví o tom, že různé skupiny v Česku nestojí proti sobě v zákopové válce, jen se mnohdy míjí.M. Buchtík: Z těch výzkumů vyplývá, že štěpení společnosti vede v Česku spíše po ekonomické nebo sociální linii než po linii věku. Skauting je dnes záležitostí převážně silně motivovaných rodičů i vzhledem k délce čekacích lhůt na řadě míst. To může vést k jistému elitářství a menší různorodosti názorů. Lidé ze zmíněné generace můžou mít zájem pomoc, ale dělají to mnohdy ne úplně empatickým způsobem. Na druhé straně mladší vždycky budou dělat chyby a je otázka, kdy je chyby nechat dělat a kdy je opečovávat a nebo jim radit.Šípek: Je otázka, do jaké míry je skautská komunita jen plátno, do kterého se promítají hlubší společenské problémy. Ta totalitní zkušenost a hádky devadesátých let se do té komunity propisují specifickým způsobem. Často je označováno za hřích, že někdo rozbíjí jednotu skautingu, i ve chvíli, kdy má třeba jen silný společenský postoj ke složitému tématu. Že skauti drží pospolu a jednota skautingu se nerozbíjí, ať se děje, co se děje, je jistě nějaká hodnota, v lecčems je to ale i trochu děsivé. K uvedeným neshodám mezi generacemi je otázkou, do jaké míry pracujeme na základě odborných dat a znalostí potřeb dnešních dětí, a do jaké míry opakujeme různé dříve osvědčené vzorce. Myslím, že nám dnes v řadě případů chybí odbornější pedagogický vhled.Na opakování osvědčených vzorců skauting stojí v dobrém i ve špatném. Jeho jednoduchost byla klíčem k jeho úspěšnému rozšíření. Ale mám dojem, že lidé si dnes chtějí dělat věci spíš po svém. Podobné vzorec chování si zřejmě nese i celá společnost?M. Buchtík: Ďábel tkví v detailu, Můžeme se vnímat jako ostrůvek pozitivní deviace, mluvím spíš častěji o tom, že se jako Češi cítíme být ostrovem racionality v moři šílenství. Myslíme si pak, že ti ostatní jsou ti špatní a svou identitu nestavíme na tom, že rozumíme tomu, kdo jsme a co chceme, ale že rozumíme tomu, co nechceme. Skauting může sklouzávat k něčemu podobnému, když se budeme jen ubezpečovat, že vše děláme dobře. Za sebe třeba vnímám i dost ostrou hranici mezi tím, koho skauting vnímá, jestli už je nebo není skaut. Ti, kdo se k němu hlásí až do dospělosti, tvoří takový spiklenecký klub. Sebereflexe je přitom vždy první krok k tomu vést dialog.Šípek: Mám za to, že teprve vztah organizace k aktuálním tématům společnosti tvoří to, čím ta organizace opravdu je. Vidím to třeba na příkladu klimatické změny. Je možné, že se nás za desítky let budou ptát, co jste dělali ve chvíli, kdy se tu takhle zásadně proměňovala krajina. Naše odpověď může být: Jezdili jsme na tábory, třeba to bude stačit. A nebo toho může být i víc… Skauting by si podle mě měl i v takových tématech klást otázky a brát si je jako své společenské úkoly. Organizace, která nebude mít cit pro společenské výzvy doby, nějakým způsobem směřuje k tomu, že bude nepodstatná.Junák dnes k podobným tématům vytváří řadu metodik. Když jsem ale nedávno dostal v rámci vůdcovských zkoušek projekty, jak uplatňovat skautskou výchovnou metodu na táboře, nebylo tam z nich téměř nic. Nejsou pro běžného vedoucího oddílu na vesnici nebo v menším městě taková témata příliš vzdálená? Jak takovému člověku sdělit, proč by měl právě tohle s oddílem dělat?Šípek: Na začátku musí být vždy nějaké uvědomění, že je to téma. V našem projektu Patronáty je dnes 4 500 dětí z 250 oddílů a škol. Není to tím, že bychom byli tak skvělí organizátoři, po tom tématu je prostě poptávka. Není to jen o dobrém metodickém konceptu. Aby taková věc žila, musí se stát součástí kultury té organizace. Podle mě není rozpor, jestli máme o věcech teoretizovat nebo je dělat. To spolu prostě vždycky moc souvisí.M. Buchtík: Vedoucím oddílu je dnes většinou kolem dvaceti, studují a mají často dost svých vlastních starostí. Chodit a psát příručky je důležité, ale v něčem zároveň k ničemu. Myslím, že bychom měli mnohem častěji jít a danou věc prostě začít dělat.Šípek: Myslím, že skautská organizace má dnes dost málo lidi v generaci mezi šestnácti a třiceti, aby dokázala unést nápor, který na ni je kladený. Do skautingu je ale nepřivedeme tím, že jim řekneme, že skauting je super, musí být odpovědí na jejich aktuální životní potřeby, životní styl.(Foto: David Růžička)Výzkumy z posledních let zároveň ukazují na zkracující se délku táborů, menší počty výprav, apod. Jak s dnešními vedoucími mluvit o tom, že se tím může snižovat kvalita a intenzita skautingu? Aby neodcházeli domů a tam si řekli, stejně si to budu dělat dál po svém, nikdo mě nebude nutit dělat to lépe…M. Buchtík: Z toho, jak se se skautingem setkávám, vidím, že řada středisek je dost zapouzdřených do sebe. Vedoucí se setkávají s ostatními na vůdcovských zkouškách, ale reálně ani tam moc nevidí do chodu ostatních středisek nebo jejich táborů. Pro mě je určitě otázka i to, co už je určitě špatně a co ne. To je třeba pojmenovávat – je špatně zasekávání nebo nezasekávání sekery na táboře? Jak se mění společnost, mění se určitě i skauting a v takové chvíli je třeba prioritizovat. Co je to důležité – zabít slepici, orientovat se v mapě s GPS nebo duševní pohoda členů oddílu? Na něco z toho nemusí zbýt čas, když budu chtít všechno. Připravovat výpravu pro mladého vedoucího zároveň vždycky bude velká zátěž a každá pomoc zvenčí v tom hodně pomůže.Já se svými vrstevnickými kamarády asi nemám problém udělat výpravu. Vedoucí si o takovou pomoc spíše neřeknou, protože by tím museli přiznat, že něco nestíhají, nedělají dostatečně…M. Buchtík: Moje teze je, že ten silnější, kdo přijde s pokorou, má být v takových případech ten starší. Vedoucí je často zavřený ve svém každodenním rytmu.Šípek: Celé se mi to spojuje u jednoho bodu – vedoucí, kterému je dvacet a je přetížený. Ta otázka tedy zní: co po něm organizace všechno chce, co dnes obnáší vést oddíl? Jak jsem už říkal, pokud si organizace nedá strategickou prioritu, že ve věkové kategorii mladých dospělých zásadně posílí, tak se to přetížení moc nezmění. Souhlasím s Martinem zmíněnou potřebou od starších pokorně se nabízet k službě. Junák může udělat i řadu dalších kroků, které současné vedoucí podpoří. Ať se třeba můžou dvakrát do roka podívat do jiného oddílu nebo jim přijde na pomoc někdo zvenčí. Je ke zvážení, jestli lidem ve vedení oddílů neuvolnit ruce pro podobná sdílecí setkání, jaká máme třeba dvakrát do roka ze zástupci Fór SI. Ta by mohla být otevřená i pro setkávání a sdílení více generací – pokud by se tam tedy všichni cítili bezpečně.M. Buchtík: Do češtiny teď byla přeložená skvělá kniha Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory. Má několik zajímavých tezí: třeba, když chcete vést dialog, nemáte druhého poučovat. Máme být připravení změnit i svůj vlastní názor. Polovina schopnosti vést dialog vychází z toho, umět si uvědomit, co je moje pozice, z čeho vycházím a proč jsem s něčím nespokojený a jak rozumím pozici toho druhého. Dialog není, že s někým zasednu k nedělnímu obědu a vysvětlím mu, jak mají věcí být. Je dlouhodobý a kontinuální a stojí úsilí. Aby byla nabídka pomoci vedoucímu efektivní, musí být jasná, konkrétní a opakovaná. Často příliš brzy končíme s tím – já svou pomoc nabídl a oni ji nechtějí. Když překonáme prvotní bariéry, podruhé a potřetí už je vše jasnější. Lidi i vedení často drží právě společenství a komunita, když je lidí ve vedení dost, vše funguje, když odpadnou a zůstane to na jedincích, je vše mnohem náročnější a snáze začne skomírat.Šípek: To slovo komunita je stěžejní. Další z často zmiňovaných skautských hříchů je přerušení tradice. Měli bychom si v rámci Junáka častěji umět připouštět, že věci mohou i skončit. Tradice a kontinuita mají samozřejmě obrovskou hodnotu. Je ale k diskuzi, jestli některé věci udržovat i za cenu, že z nich není ta potřebná radost.(Foto: David Růžička)Oba jste uvedli, že ve společnosti je dnes sešlo mnoho věcí, které jsou těžké a náročné. Ať je to válka kolem nás, environmentální krize, … Mluvíme o tom, že skauting by měl všechno tohle nějak pojmout. Což je ovšem dost nereálné očekávání, vzhledem k času kluků a holek v něm i kapacitám vedoucích. Jak si v takové situaci vybrat, čemu se věnovat? Mám obavu, že na vedoucí toho hrneme strašně moc, co mají vše řešit - a ti jsou zahlcení.M. Buchtík: Přijde mi, že to skauting řeší. Reflexivně i tím, že každý má tu možnost konat. V posledních krizích skauti zareagovali vždy dost rychle a jasně. Skauting je schopný reagovat a vedoucím má nabízet možnosti si vybrat a to se podle mě děje. Vždy to bude hodně o nátuře konkrétních lidí a jsem moc rád, že kdybych dnes vedl, neměl bych třeba povinnost udělat každý rok alespoň jednu výpravu na téma elektrotechniky, apod. Co zároveň dnes očekáváme od člověka, kterého potkáme a řekne, že je nebo byl aktivní skaut a hlásí se k tomu? Čekáme sadu kompetencí vzhledem k táboření, komunikační schopnosti fungovat v týmu a že má nějaké morální zábrany.Za sebe bych očekával i to, že ti lidé nebudou propadat extrémům, ačkoliv se pohybují na různém spektru různých témat. Nemáme ale data o tom, nakolik je za tím vliv lépe situovaných rodin, které děti dnes do skautingu dávají mnohem častěji…Šípek: Velmi by mě zajímal výzkum, který by sledoval, nakolik se v Junáku dnes reprodukují hodnoty lépe situovaných a postavených rodin. Za sebe mám směrem ke kompetencím pocit, že skauting má vést k tomu, že člověk má tvůrčí postoj ke světu, že může být strůjcem svého osudu. Skauti si podle mě mají i uvědomovat to, že život je jedinečný, je to potenciál, který stojí za to rozvíjet a něčemu odevzdat. Kdyby tohle ve skautingu nebylo, tak mi to i při ovládání zmíněných kompetencí nebude dávat smysl. Společnost dnes přitom zřejmě je skeptičtější k podobným duchovním přesahům, více obrácená sama do sebe.Nedávno vyšla kniha s názvem „Proč se cítíme tak špatně, když se máme tak dobře?“. Upozorňuje mimo jiné na to, že jsme dnes opravdu nebývale zasaženi tím, co se děje na různých místech světa, k jakým všem informacím v jakém objemu máme tak častý a snadný přístup. V takové chvíli si snadno řekneme, že na velké věci rezignujeme, protože je jich na nás už moc. Je podle vás ve společnosti cítit, že se v ní projevuje jistá únava z přemíry náročných a těžkých témat?M. Buchtík: Náš mozek je připravený vymýšlet tu nejlepší variantu a hůře a hůře škálujeme ty horší a nechceme si připouštět ty nejhorší. Problémů, na které má mít člověk v demokratické společnosti názor, je čím dál tím více. To v dějinách nikdy moc nebylo. Poprvé jsme v situaci, kdy informace není těžké získat, při vzdělávání tak není třeba jen umět je získávat, ale rozlišovat kvalitní a nekvalitní informace a umět je interpretovat. V České republice je navíc silné znechucení politikou. Často se nám říká, že musíme umět věci měnit. Ale nemusí to znamenat, že až budeme v dané oblasti dokonalí, můžeme jít věci měnit z hlediska celé společnosti. Věci se dnes zároveň mění tak rychle, že to mnohdy ani nestačíme zkoumat a reflektovat.Šípek: Je zajímavé, jak lidé dnes chápou politiku. Je rozdíl, jestli se hrajeme na školní parlament v bezpečném prostředí, a nebo od nejútlejšího věku chodíme na zastupitelstvo, kde se ty věci reálně dějí. Politika jako konkrétní řemeslo a činy za posledních třicet let ze život lidí opravdu dost vymizela. Kolikrát na svou vlastní kůži dnes zažíváme opravdovou demokracii? Do jaké míry jsme dnes schopni nabízet mladým lidem osvojení si životem ve veřejném prostoru?Poslechněte si audioverzi rozhovoruAudiozáznam tohoto rozhovoru, ve kterém jsou obsaženy i některé další části, které se do tohoto přepisu nevešly, si můžete poslechnout na podcastové kanálu Po uši ve skautu. Záznam najdete zde: bit.ly/SkautskySvet_JakSpoluMluvitRoman Šantora – Bobo, Václav Zeman - Šík´Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Skautský svět (04/2024).
