Trpasličí kronika tábora U Černé jedle

By | 13.7.2016

Poznámka: Tábor je pro všechny společný, tyto aktuality a fotografie (budou postupně přibývat) se ale týkají spíše mladší části osazenstva a jejich celotáborové hry „Hobit“ (ovšem najdete v nich i informace o ostatních účastnících tábora).

Toto je kronika Balina, syna Fundinova, ze čtvrtého dne sedmého měsíce léta páně 2016.
Před dvěma dny jsme se všichni shromáždili na louce U Černé jedle, abychom nabrali síly na cestu k Osamělé hoře, ve které na hromadě trpasličích pokladů spí drak Šmak. Toho si naše družina předsevzala vypátrat a zabít a získat zpět trpasličí zlato i slávu, která království v Osamělé hoře patřila.

První den proběhl stejně snadno, jako by jeden zhasínal svíci za větrného počasí. Všichni trpaslíci si postavili stany a ubytovali se v nich, večer pak předstoupili před Bilba Pytlíka ze Dna pytle, aby mu při dlouhé a namáhavé cestě pokorně nabídli své služby. A pak už se jen jedlo a jedlo, jak už to bývá, když se sejde více trpaslíků na jednom místě, a zvláště na tak malebném, jako je Černá jedle.

Abychom měli na naší cestě šanci uspět, rozdělili jsme se do čtyř trpasličích družin. Takto budeme mít větší šanci splnit náš úkol, alespoň jedna družina se dostane až ke drakovi. A již druhý den nastaly těžkosti, nejdřív, když nastaly deště (ty jsme ale přečkali všichni v dobrém zdraví), a pak, když nás nebohé trpaslíky zahnala na stromy skupina vrrků. I ty jsme ale zdárně zahnali a nikdo z nás jim nezůstal ve spárech.

Další noc byla velmi chladná – ještě že si všichni trpaslíci zabalili dostatek dek i dřeva na topení. Při cestě přes jeskyně pod horami (neboť jsme se rozhodli, že si tamtudy zkrátíme cestu, abychom přes hory nemuseli šplhati), jsme narazili na zrádného Gluma, který byl ovšem naší jedinou nadějí, jak se dostat zpět na denní světlo. Glum byl záludný, ovšem protože už neměl dlouho lidskou společnost, nesežral nás rovnou; místo toho rozhodl, že nám bude dávat hádanky. A protože trpaslíci jsou podobně vychytralí jako Glum, všichni všechno uhodli, vyvázli se zdravými plnovousy a ještě z Gluma vymámili prstýnky.

Teď je počasí dobré, je velmi teplo, jen občas Slunce zakryje mráček. A i když to někdy vypadá, že bude pršet, neklesáme na mysli! Trpaslíci nejsou z cukru a mají bytelné stany.

Toto je kronika Filiho, vnuka Thraina II., ze šestého dne sedmého měsíce léta páně 2016. Zdárně a s veselou myslí pokračujeme v naší cestě, přestože překážek přibývá. Při překonávání malé říčky spadl do vody Bombur, kterého bylo potřeba donést až na místo, kde jsme se rozhodli utábořit, a to nebyl vůbec lehký úkol. K naší veliké radosti mu ovšem nic nebylo, byl pouze v šoku ze studené horské vody. Stačilo by nám zazpívat si nějakou tradiční trpasličí píseň a všechna trudomyslnost by zmizela, kdyby ovšem náš hobit Bilbo nezjistil, že kolem Hobitína za jeho nepřítomnosti staví obchvat. To ho věru nepotěšilo, a tak strávil zbytek dne zamlklý a s ním i celý zbytek naší výpravy. (Možná by mu bývalo také pomohlo, kdyby si s námi zazpíval, neumí ovšem ani slovo trpaslicky.)

Dnes bylo o něco chladněji, ovšem po včerejším horku jsme to jen uvítali. Strávili jsme dopoledne odpočinkem a vyráběním jídelních hůlek, protože Bombur k večeři opatřil rýžové nudle, které by se lžící jedly jen zteží. Odpoledne jsme narazili na početnou skupinu starších hobitů a dívek, které o sobě tvrdily, že jsou ze starého Egypta. O této dálné zemi jsme dosud neslyšeli, dokonce ani Gandalf ne, ale i přesto jsme hned všem nabídli, že uspořádáme přátelské utkání v tradiční hře hobiti-go. To proběhlo ke vší spokojenosti, a tak jsme se na večeři vydali opět s úsměvy ve tvářích. Radost nám dokonce nezkazilo ani to, že Bomburovy rýžové nudle se nám nedařilo jíst ani hůlkami, a těšili jsme se, co přinese další den našeho putování.

Toto je kronika Gloinova, syna Groinova, z desátého dne sedmého měsíce léta páně 2016. Před třemi dny jsme narazili na zlobry. Boj s těmito stvůrami byl urputný, avšak nakonec se nám podařilo uzmout jim kouzelné kameny, které nám poté, co byly seskládány ve správném pořadí, daly klíč k trpasličím runám. S jejich pomocí jsme pak vyluštili šifru, která nás zavedla až za kouzelným mečem pro Bilba Pytlíka.

Tento meč se nám hodil již další noc. Když jsme se rozhodli, že požádáme lesní elfy o jídlo, byli ti zahnáni obřími pavouky a zbylo na nás, abychom nestvůry pobili a nějaké jídlo přeci jen zachránili. Boj nebyl vůbec jednoduchý, ale místy se pavouci sami motali do svých sítí či zakopávali o trpaslíky, kteří se plížili k elfským stolům. Naše vítězství bylo veliké a všichni lesní elfové nás tuto noc oslavovali.

Dalšího dne jsme se opět střetli se staršími hobity a s egyptskými dívkami. Začali jsme všichni společně s přípravami velikého ohně, ovšem práce neubíhaly tak rychle, jak by bylo záhodno, hlavně kvůli ohromnému vedru, které nastalo po příjemném chladném počasí. Naštěstí jsme vše začali s předstihem, přípravy jsme dokončili další den. K ohni jsme měli zasednout všichni, do cesty se ale připletla jedna nepříjemnost. Egypťanky (podle jejich vlastního vyprávění) kdesi spatřily smrt svéh faraona a měly teď být poslány do otroctví. Ani otrokáři však nejsou bez srdce, a tak dostaly pro tento večer ještě volno a k ohni se dostaly společně s námi. Tam jsme po trpasličím zvyku seděli ještě dlouho, dlouho do noci, až skomíraly poslední plamínky a byla nám už zima, zpívalo se a hrálo a všeobecně nastalo veselí.

Dnes jsme se vydali opět na cestu. Od lesních elfů jsme dostali recept na lembas, zázračný chléb, a chystáme se ho zkusit upéct. Nejsme si ale jisti, zda se vše povede. Minule Bombur při vaření usnul, a tak jsme málem spálili moc dobrou pečeni.

Toto je (opět) kronika Gloina, syna Groinova, ze třináctého dne sedmého měsíce léta páně 2016. Naše pokusy o lembas dopadly relativně úspěšně. Do postelí jsme odcházeli nasycení trpasličím-elfským chlebem. Každý byl ovšem jiný, protože, jak už nám vysvětlil Gandalf, každý z chlebů pekl někdo jiný a když jsou jiní každí dva lidé, jak by mohly být jejich lembasy stejné?

Odporné horko přetrvalo ještě do dalšího dne, ale k večeru se začaly stahovat mraky. I proto jsme se všichni věnovali většinu odpoledne přípravám na případný déšť. Kolíkovali jsme naše trpasličí tee-pee, aby neuletěla, a dělali jsme i dříví, aby bylo na čem vařit. Jaké pak bylo naše překvapení, když večer vůbec nepršelo a krátce sprchlo jen k ránu!

Někteří z trpaslíků se také rozhodli splnit výzvu a odešli na celé odpoledne na samotku do lesa, kde měli pozorně pozorovat, co se kolem nich hýbe a šustí a o svých pozorováních pak podat zprávu.

Když se setmělo, překvapil nás Gandalf zlatým valounkem, který přinesl z dračí sluje. Tak tiše, jak to šlo, abychom draka neprobudili, jsme se do sluje vydali také a většině z nás se podařilo nějaké zlato uloupit. Zlato! Zlato z Osamělé hory, kam už mnoho let žádný z trpaslíků nevstoupil! Byli jsme nadšení, ovšem jen do chvíle, než jsme se dozvěděli, jak moc ztráta zlata draka pobouřila. Začínalo být jasné, že konflikt bude nevyhnutelný.

Rozhodli jsme se, že bychom se měli posilnit a doplnit zásoby: vydali jsme se ještě před soubojem do Jezerního města. Obyvatelé se k nám nechovali zle, ale přesto – všude kolem jen samí velcí lidé, z toho se nám trpaslíkům nedělá dobře. Dali jsme si tedy za cíl najít ty, kteří jsou s trpaslíky alespoň vzdáleně spřízněni, abychom se necítili tak sami, a svou snahu zdokumentovat. A co jich nakonec bylo! Dali se poznat celkem snadno, podle vousů. Poté, co se ve městě všichni posilnili, mohli jsme se zase vydat do tábora a přes noc si před namáhavým soubojem s drakem odpočinout.

Dnes není příliš teplo, počasí je tedy pro boj s drakem ideální. Od rána už ostříme oštěpy; část starších trpaslíků se vydala na loď na jezero, aby obhlédli situaci ze všech stran. Atmosféra je napjatá. Abychom měli nějakou šanci, musíme ještě najít poustevníka Tuntenuta, který jako jeden z mála velkých lidí umí připravit dračí jed. A potom – kdo ví? Při troše štěstí draka udoláme.

Toto je kronika Noriho, bratra Oriho a Doriho, ze čtrnáctého dne sedmého měsíce léta páně 2016. Lepší den než včerejšek jsme si k boji s drakem němohli přát. Rozpršelo se totiž, a tak jsme se nemuseli bát, že si při lovu uženeme úpal či úžeh. Zkomplikovalo nám to ovšem hledání poustevníka, v dešti bylo špatně vidět a navíc šifrované instrukce od Gandalfa byly dosti nejasné. I tak jsme ovšem našli poustevníka i sebe a vydali jsme se za drakem, který hrozivě kroužil kolem Osamělé hory. Proti našim oštěpům neměl šanci. Poté, co ho zasáhly naše oštěpy, klesl k zemi, zachroptěl a zesnul. Jedinou obětí celé akce byl poustevník Tuntenut, který na nás předtím v dešti čekal před svou jeskyní a dostal rýmu.

Zdálo se, že je vyhráno, když jsme se šli všichni sušit, ale nebylo tomu tak. Skřeti využili naší únavy a zmatku a ukradli arcikam, samotné srdce Hory. A tak se teď srovnáváme do formace a chystáme se zaútočit na jejich tvrz, jakmile se jen trochu vyčasí. Jak boj dopadne, to neví zatím nikdo z nás, ale arcikam jim do rukou padnout nenecháme.

Toto je kronika Bofurova ze šestnáctého dne sedmého měsíce léta páně 2016. Vyhráli jsme! Po dvojím urputném boji se skřety (napoprvé jsme prohráli a arcikam skřeti ukryli kdesi v lese) se nám podařilo arcikam získat. V tu chvíli už nic nebránilo oslavám – zasedli jsme všichni u společného ohně, hodovalo se a zpívalo. Arcikam jsme se pak, přestože jsme kvůli němu tolik vytrpěli, rozhodli zakopat nedaleko ohniště. Jenom by zaséval svár do srdcí trpaslíků.

Dalšího dne jsme mohli také zbořit náš tábor. Nebyli jsme na to sami, poté, co se novina o našem dobytí hory roznesla, přijely nám na pomoc celé trpasličí klany, mnohdy spřízněné s námi trpaslíky, kteří jsme se za drakem vydali jako první. A potom, když už po nás pod horou zbyla jen čistá louka, jsme se konečně mohli vydat domů. Věděli jsme, že na naše dobrodružství budeme ještě dlouho vzpomínat.